REFLEX 28 / 2000 - zkráceno

  Reflex on the road
Tohle není zpráva o všech čtenářích Reflexu, ale jen o té silné skupině mezi dvaceti a třiceti lety. Měl jsem však díky akci Reflex on the road možnost je poznat ve všech koutech naší vlasti. Budiž to tedy směs srovnávací studie a sentimentálních vzpomínek, protože osobní setkání se čtenáři pro mne bylo tak silným zážitkem, že mi bude opravdu chybět.

Věděl jsem samozřejmě, že Reflex bude mít nějakou putovní reklamní akci, měl jsem dokonce, v diáři napsáno, kdy mám být v Ústí nad Labem, první to štaci ... Na autogramiádě a pak na večerní party, kde se kromě zábavného programu agentury Joe PR, besed s redaktory a výstavy fotek měla odehrávat i slíbená kuřárna J. X. Doležala ... (zkráceno)

JIŘÍ X. DOLEŽAL
foto
Veselo bylo nejen ve Zlíně
Před měsícem to ve Zlíně došlo tak daleko, že nám čtenáři nosili dárky. Tedy nám ostathím. Jiřímu X. Doležalovi nosili všude. Dostal jsem láev excelentní tekutiny, v kraji jí říkají. slivovice. Ale to, co si při vyslovení tohoto názvu představíte, nikdy nevystihne skutečnost. Tu lahodu byste museli ochutnat.
Dále jsem dostal výtisk práce Obsahová analýza inzerce v týdeníku Reflex 1999. Nevěril jsem svým očím: tabulky, grafy, srovnání s předcházejícím ročníkem, přesná čísla. Autorka musela stránku po stránce prolistovat minimálně sto čtyři čísla našeho časopisu. Trpělivost u dnešních studentů nevídaná (vím o čem mluvím, protože učím na žurnalistice) A co je nejzajímavější? Hned na první pohled jsem si uvědomil, jak se tato přesnost liší od práce agentur, jejichž monitoring inzerce bývá publikován jako oficiální třeba ve Strategii.
Za třetí mne doral náš marketingový ředitel Mark Kohout. Ačkoli šňůru z naší strany realizoval on, poděkoval mně a díky doprovodil sampaňským. Nevím, kde se takové milé zvláštnůstce naučil. Možná že v rodné Kanadě. To musí být příjemná země.


PETR BÍLEK
foto
Naše nejkrásnější čtenářka
foto
A přišel i Lukáš Pollert
foto
Sedm statečných v recyklaci
Je to skvělé vědět, že čtenářky Reflexu jsou tak krásné, i když jejich náklonnost a sympatie jsou určeny štastnějším kolegům, protože generační obměna politiků na Blízkém východě je příliš netrápí.

DAN HRUBÝ
foto
Jiří Macháček alias Doktor Vinetů
foto
Takhle prý píše své kritiky Josef Rulf
Neustále slýchám uštěpačné názory příslušníků starší generace, že mladí se neumějí bavit. Tito škarohlídi a bručouni by se však jistě chytili za nos, kdyby navštívili některý ze společenských večerů Reflex on the road. To, co na těchto akcích mladí předvedli, by se těm starším měo přednášet, třeba na univerzitách třetího věku, jakožto dokonalá lekce uvolněné a přitom inteligentní, konstruktivní, ekologické a kultivované zábavy.
Mladí totiž na rozdíl od těch starších správně tuší, že je to právě zábava, která nám dláždí cestu ke štěstí. A ne zblbující otrocká práce ve jménu firmy, rodiny či rodné hroudy. Schválně jsem se jednoho roztančeného mladíka zeptal, jak to dělá, že se tak nenuceně baví. "Dělám, co cítím!" odpověděl mezi dvěma piruetami a bylo v tom všechno.
Ty uvolněné smichy, kamarádské stisky rukou, upřené pohledy z očí do očí, které bylo možno vidět na každém kroku, dávají už dnes naději, že nově se rodící generace si svůj, svět představuje trochu jinak. A troufam si říct - lépe.
Nade vše bych ale rád vyzdvihl výkon moderátora. Jiří Macháček se přes svou zvýšenou teplotu (v Brně mu během večera naměřili až 36,9 stupně Celsia) dokázal vypnout k nebývalým postřehůrn a bořil hranice představ o moderování, jako by to byly stěny z recyklovarného toaletního papíru. V Českých Budějovicích si sice ještě nebyl schopen zapamatovat křestní jméno šéfredaktora Reflexu. Ale na poslední štaci - ve Zlíně, kde už mu sám šéfredaktor (přede všemi diváky) řekl, že není ani Bohdan, ani Magda, ani Spytihněv, ale Petr, byl už moderátor plně v obraze. Pak už se díky svému hladivému, až klouzavě mazlavému humoru doškobrtal ke konci svátečního večera. Celé turné završil vtipnou glosou na současnou napjatou politickou situaci v NDR.
Ještě dnes se střídavě směji a pláču, když na to vzpomínám. A věřím., že nejsem sám. Více takových Reflexů! Více takových on! Více takových the! Více takových road!


DOKTOR VINETŮ
foto
JXD v reálu
foto
   JXD na budějovickém těle
Na Reflex on the road jsem se ocitl ve schizoidní pozici. Na každou akci, kterou jsem navštíviI, jsme jeli dva. Já, Tesař z kulturní rubriky, a pak já, "te", z tvůrčí dílny Hruteba, která przní časopis každý týden komiksem Zelený Raoul. Jen málokterý čtenář dokázal v diskusích po kulturním programu obsáhnout celou mou tvůrčí osobnost, a tak mě jeden vyzýval k názoru na tu či onu kapelu, druhý se (blázen jeden) ptal, jak je možné, že jsme tak vtipní a třetí (mylně) chtěl nakreslit Miloše Zemana. To vždycky děsně rozčililo Stěpána Mareše, ktery to doopravdy umí. Ačkoli jsem měl po pár pivech problém šaltovat se z oboru do oboru, hřálo mě vědomí, že nejsem tupě specializovaný jen na ten jeden obor, jak si doba dneska žádá. Ze šedého průměru jsem se ale bohužel zatím nevymotal. Potvrdit mi to musil vrchní v jedné pražské hospodě, když se zeptal: "Ty jsi z Reflexu, vid'?" Potěšilo mě, že budím zájem i mimo zastávky na Road, a říkal si, jestlipak chce kresbu, nebo doporučit cédéčko. On ale prosil, jestli bych do té jeho hospody nepozval někdy J. X. Doležala. Přál by si ho vidět zblízka. Hrál jsem naivku a zeptal se, proč zrovna JXD, copak ho v Reflexu nikdo jiný nezaujal? "Ne, Jirka totiž umí úplně všechno." Tak je to správně. Já se vezu a jsem úplně klidný - Reflex je na cestě a má jediného šoféra.

MILAN TESAŘ
foto
Na titul snadno a rychle
foto
Cestou nám vláček někdo ukradl
V rámci akce Reflex on the road jsem navštívil Ústí nad Labem, Hradec Králové, Brno, Plzeň a Zlín.. Na těchto pěti místech se podařilo vybrat pro děti v Sieře Leone 12 213 korun. Chtěl bych poděkovat všem, kteří během té hodiny, hodiny a půl, kdy jsme se někde v předsálí bavili, přispěli do naší skleněné kasičky. .
Setkal jsem se s názorem, že Reflex i já osobně si děláme prostřednictvím charitativních akcí reklamu, komerčně využitelné image. K tomu chci jen říct, že ve dnech, kdy Reflex on the road a akce Podejte ruce detem v Sieře Leone vrcholily, rozhořely se v této západoafrické zemi znovu boje. A budu-li cynik - i kdybychom já i Reflex skutecně byli tak protřelí pragmatici, nic to nemění na skutečnosti, že vybrané peníze pomohou vrátit děti v západní Africe do života.


JAN ŠIBÍK
foto
Cédéčka s pěti ročníky Reflexu šla na odbyt
Je to smutné pro mne i pro Vás, ale nemám ve svém okolí nikoho, kdo by byl Vaším věrným čtenářem jako já. I když se snažím zachovat (alespoň doufám) svůj vlastní názor a mám to štěstí, že mými přáteli nejsou jen sociální demokraté, ale i právníci a továrníci, všichni tito lidé jsou natolik sebejistí, že nepotřebují znát cizí názor, třeba totožný. Jsou tak sebejistí, že nemají čas na zamyšlení, třeba nad sebou - ale mají. Bohužel? Bohudíky? Jsem od života tak otrkaná, že beru lidi takové, jací jsou, proto je nesoudím, snad studuji?
Přemluvila jsem manžela, aby šel "za Vámi", zadarmo "na pivo". Doufala jsem, že se v Hradci sejdou lidé, kteří chtějí diskutovat, přemýšlet. Potkala jsem dav. Typický dav. Asi to jinak nejde. (Jen za komunistů to šlo. Když nám jako poslechovou diskotéku zakázali ABBU, mohli jsme pustit Dire Straits, protože je neznali a neměli zakázaný.) Vám se to povedlo s Titanikem.
Možná jsem nespravedlivá (i vůči sobě), ale připadalo mi, že všichni přišli na pivo zadarmo. Nikdo diskutovat nechtěl. Všichni pili pivo (i já). Bylo mi to líto.


EVA TOMEŠOVÁ-PEVALOVÁ, Hradec Králové
Myslím si, že veselí v Dominikánské ulici ještě pokračuje, ale muzika, jež navázala na báječné "recýkláty", není už šálkem mého čaje. Chtěla bych Vám jen velmi poděkovat za báječný večer. Když jsem se na něj chystala (oželela jsem i abiturientský sraz po pětadvaceti letech v Děčíne), měla jsem jen v jednom jasno. Chtěla jsem poprosit pana Bílka, aby tolik nevyzdvihoval předplatitele. Patřím mezi ty čtenáře, kteří nemohou dospat čtvrtečního rána a neunesou vyčkávání na svůj předplacený časopis až! do pondělí odpoledne. Oč byl program neočekávanější, o to byl bezvadnější a beze ztráty kytičky. Ještě jednou moc díky!
Ješte jsem si Vám nikdy nedovolila napsat, byť Váš, lépe řečeno můj Reflex čtu od jeho pátého čísla. Chtěla jsem Vám také dnes ústně poděkovat za to, jak mi mluvíte z duše. Dokážete velmi často formulovat přesně podstatu problému. To si na Vás nejvíce cením. Bohužel v té záplavě mladých lidí, kteří byli ve věku mého syna jsem si nenašla skulinku ani formu Vám to sdělit.


ALENA DVOŘÁKOVÁ ze šedého brněnského sídliště Slatina
Foto JAN ŠIBÍK